Vzpomínka na p. Josefa Zieglera

Plně si zaslouží naši dlouholetou vzpomínku !

zdroj: spálenopoříčský zpravodaj

Od nepaměti – otec, děd, praděd ... všichni v té stojednaosmdesátce u nás v Jiráskově
ulici (dřív se tam říkalo Na cibulce) byli po celém okolí známí jako kováři a podkováři ... I ten
náš Josef Ziegler – celý svůj dlouhý život pracoval v té spálenopoříčské kovárně. Ta byla tenkrát
docela jiná než dnes – rukama poháněné měchy vháněly vzduch do malé výhně, kožená kovářská
zástěra a žádné technické vymoženosti – jen ta kovadlina a těžká kovářská
kladiva ... Pocházel z osmi dětí (jeho otec ovdověl a byl podruhé ženatý). Po
ukončení školy byl u svého otce v učení; ten však brzy zemřel – to bylo mladému
učni sotva 16 let a tak tedy odešel do Hradce Králové a tam se doučil. Někdy
v roce 1939 pak převzal kovárnu sám. Poznal Boženku Vlčkovou z Příkosic –
zalíbila se mu a zaslíbili se sobě navzájem. Spolu pak vychovávali své tři děti :
Mařenku – ta dnes jako čerstvá důchodkyně poštovního úřadu bydlí někde u Klatov, Josefa – ten
v Č.Budějovicích pracuje na dráze a pak je zde nejmladší Václav; ten zůstal na chalupě,
vystudoval strojní průmyslovku a nyní pracuje jako technik v Zeten Blovice.
Celý svůj život měl Josef Ziegler jednu velikou lásku – hasičství, to ho zaujalo už v mládí
a plně se mu věnoval až do vysokého stáří. To už dávno předal kovárnu svému vnukovi, ale
pomáhal, radil, předával zkušenosti – i potom však rád dělal pro občany aspoň ty menší práce.
Jeho hasičská kariéra byla dlouhá a úspěšná – cvičitel, zbrojmistr, zástupce velitele, velitel
hasičů, místostarosta – a na závěr pak i kronikář. Jeho úspěšná práce ve všech funkcích byla
oceněna významnými vyznamenáními : medaile Za příkladnou práci, Za zásluhy, Za mimořádné
zásluhy, Řád sv.Floriana, medaile Zasloužilý hasič a Čestné uznání ústředního výboru sboru
dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska ... Však jsme také mohli všechna tato
vyznamenání vidět na polštářku, který nesl za jeho rakví hasič čestné stráže.
Naposledy se zúčastnil velké slavnosti 130.výročí založení našeho hasičského sboru
23.srpna. Tehdy také převzal své poslední vyznamenání. Při slavnostním převzetí nového
moderního auta hasičského sboru, tam už chyběl – to už mu zhoršený zdravotní stav nedovolil.
Jeho přátelé – hasiči však na něj nezapomněli – při jeho pětaosmdesátce – to bylo 22.prosince –
nejenom, že přišli s velkou gratulací, ale i tu novou Tatru mu přijeli ukázat.
A ještě jednu velkou lásku měl : rád a dobře si zazpíval ! Však také v 50.letech byl velmi
úspěšným členem mužského sboru, který tenkrát obětavě vedl ředitel ZŠ Josef Hanzl. A často
bylo slyšet i nějakou hezkou písničku z té jeho kovárny. Svůj bas uplatňoval několik let také
v současném spálenopoříčském pěveckém sboru a pokud zdravotní stav dovolil, předzpěvoval i
žalmy krále Davida.
Ale pak už nemohl ani chodit vždy v neděli po mši se svou sestrou Helenou na hřbitov ke
hrobu své milé Boženky. Zdravotní stav se stále zhoršoval, špatně dýchal a poslední týdny už ani
do kostela nechodil. Potřeboval větší péči a toho 4.ledna náhle a nečekaně zemřel v koupelně
svému synovi v náručí.
Měl slavný pohřeb a vzdor velkým mrazům se přišlo rozloučit hodně lidí – přišli z celého
okolí. Přišel i zbytek jeho spolužáků – už je jich opravdu málo. Přišli i kováři z okolí – však mu
jeden z nich připevnil na rakev pěknou podkovu, krásný symbol podkovářství. Ta kovárna mu
opravdu přirostla k srdci – však také, když opouštěl svůj rodný dům, zazvonila mu na poslední
cestu i ta kovadlina pod rukama jeho vnuků – i ta výheň pracovala naplno ...
Smuteční auto doprovázela hasičská čestná stráž a za rakví šli i hasiči ve slavnostních
krojích – starosta sboru K.Kovářík se svými kolegy J.Chalupným a P.Fajmanem; dále člen
výkonného výboru OSH Václav Sýkora jako zástupce okresu, vedoucí klubu zasloužilých hasičů
Jiří Štefan a konečně i velitel 10.okrsku našeho kraje Karel Koc. Hudba p.kapelníka Šlajse ze
Zdemyslic zahrála ty jeho nejmilejší. I ta nová Tatra se s ním loučila před hotelem Ve dvoře, aby
mu pak ještě zahoukala při smutečním obřadu na hřbitově.
Ani pěvecký sbor na něj nezapomněl – sólisté Zdeněk Regent a p.učitelka Švecová – ta mu
krásně zazpívala Schubertovu Ave Maria. Rozloučil se s ním i p.farář Mons.Gajdušek –
poděkoval mu i za tu krásnou tepanou mříž u venkovních dveří kostela ...
Bylo to smutné loučení, ale i dojemné. Hasiči v něm ztrácejí obětavého a velmi
svědomitého člena a všichni spálenopoříčští občané obratného, ochotného, pracovitého
řemeslníka. Budiž mu země lehká!

Zieglerovic rodina, Karel Kovářík, Václav Karásek